Být umělcem je lidské právo: jiný pohled na práci s neurodiverzními umělci a umělkyněmi

Otto Kouwen

„It is justice, not charity, that is wanting in the world.“
Mary Wollstonecraft

V tomto příspěvku chci představit práci a způsob myšlení našeho spolku Barvolam. Barvolam je nezisková organizace podporující umělce a umělkyně s nálepkou „mentální postižení“ nebo „autismus“. Vytváříme příležitosti pro spolupráci těchto neurodiverzních umělců/kyň s umělci/kyněmi bez zjevného „postižení“. Naše snaha je zviditelnit neurodiverzní umělce/kyně a usilujeme o jejich inkluzi do běžného světa umění.

Budu psát hlavně o umělcích a umělkyních, kteří dostali nálepku „mentální postižení“. Situace umělců/kyň s diagnózou „porucha autistického spektra“ se může v některých ohledech lišit, ale pro čitelnost a délku tohoto textu se mi zdá lepší se jim nyní nevěnovat.

Jmenujeme se Barvolam, protože si lámeme hlavu nad různými otázkami, které vyvolávají umělecká díla umělců/kyň s nálepkou „mentální postižení“ : Co je umění? A co je inteligence? Co je kreativita? Rovná se kreativní člověk inteligentnímu člověku? Je správné dát někomu nálepku „mentálně postižený“, když se přitom díváme jenom na to, co nezvládá, a ignorujeme to, co dokáže? Má nálepka „mentální postižení“ vůbec nějaký význam?

„Objektivní“ standard pro udělení diagnózy „mentální postižení“ je IQ nižší než 70. Přitom je velmi sporné, čeho je IQ měřítkem. Existuje vůbec nějaká všeobecná inteligence? Někteří kritici tvrdí, že IQ-testy neměří nic jiného než schopnost dělat IQ-testy. Další připouští, že IQ je jakýmsi měřítkem jazykových a logických schopností. Už v osmdesátých letech navrhl psycholog Howard Gardner teorii mnohočetných inteligencí. Kromě jazykové a logicko-matematické inteligence navrhl například hudební, vizuálně prostorovou a pohybovou inteligenci. Další psychologové do seznamu přidali sociální a emoční inteligenci, termíny, které už našly svou cestu do každodenního jazyka. Bohužel tento vývoj v myšlení o inteligenci neměl žádný vliv na ty, kteří si dovolují udělovat diagnózu „mentální postižení“, ani na české školství.

Je jasné, že IQ-skóre vypovídá jen o zlomku potenciálu každého člověka. Není proto divu, že mezi lidmi s nálepkou „mentální postižení“ najdeme osoby s vysokou emoční, hudební nebo vizuálně prostorovou inteligenci. Najdeme mezi nimi i výjimečně kreativní jedince. V takových případech však můžeme pozorovat, jakou sílu má nálepkování. Silné stránky jsou často přehlížené jak rodiči, tak pedagogy a pedagožkami a pracovníky a pracovnicemi v sociálních službách, kteří mají za úkol tyto lidi podporovat.

Když se mluví o lidech s „postižením“, je vždy důležité si uvědomit, do jaké míry to „postižení“ způsobuje společnost. V angličtině se proto používají dva termíny: „impairment“ (diagnóza, stav; např. dětská mozková obrna, používá vozík) a „disability“ (situace v dané společnosti, do jaké míry společnost vytváří překážky; např. chybí výtahy, s vozíkem nemůže překonat obrubníky a prahy). Pro lidi s nálepkou „mentální postižení“ je první velká překážka školství, které upřednostňuje jazykovou a logicko-matematickou inteligenci a úplně selhává, když jde o rozvoj individuálních schopností, které nezapadají do vzoru „inteligentního“ člověka.

Pro kreativního člověka je škola tragédie i bez ohledu na jeho IQ-skóre. Kreativita znamená pokládat neobvyklé otázky, vidět souvislosti, na které ostatní ještě nepřišli, přemýšlet samostatně bez ohledu na normy a konvenční moudrost. Ve škole naopak platí jenom jedna pravda: co říká učitel/ka. Kreativní člověk, který dostal nálepku „mentální postižení“, má minimální šance, že školství bude podporovat rozvoj jeho silných stránek. Jak zpíval John Lennon: „Nenávidí tě, když jsi chytrý/á, a pohrdají bláznem.“

Protože kreativní člověk s nálepkou „mentální postižení“ má minimální šance uspět ve školském systému, je cesta na umělecké vysoké školy zavřená. Tím nemá možnost seznámit se s technickými základy různých uměleckých disciplín. A co je ještě mnohem důležitější, nemá možnost budovat síť kontaktů, na které může dále stavět. Pro uměleckou kariéru musí člověk dále umět reagovat na otevřené výzvy, psát „artist statements“, nejlépe v (pseudo)intelektuálním kurátorském žargonu, a žádat o dotace. I to jsou další překážky. Způsob komunikace české byrokracie je nesrozumitelný i pro lidi s vysokoškolským vzděláním. Požádat o dotaci je pro umělce/kyně s nálepkou „mentální postižení“ nepředstavitelné. Těmito překážkami, které pro ně vytváří společnost, se nacházejí v úplné jiné, mnohem nepříznivější, situaci než ti, kteří tuto nálepku nemají. Přitom je přístup k uměleckému vzdělání a účast v kulturním životě otázkou lidských práv. Článek 30.2. Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, kterou Česká republika ratifikovala už v roce 2009, zní:
Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, přijmou odpovídající opatření, aby poskytly osobám se zdravotním postižením příležitost rozvíjet a využívat jejich tvůrčí, umělecký a intelektuální potenciál, a to nejen v jejich vlastní prospěch, ale také pro obohacení celé společnosti.

Článek 30.2. krásně souzní s tím, co ve spolku Barvolam děláme a čeho chceme dosáhnout. Vytváříme pro umělce a umělkyně s nálepkou“mentální postižení“ příležitosti rozvíjet jejich tvůrčí potenciál. Věříme, že společnost může jenom získat, když bude vystavena jedinečné perspektivě, kterou neurodiverzní umělci/kyně můžou nabídnout. Proto jsme náš současný projekt, který zahrnuje téměř všechny naše aktivity, nazývali „ART30.2.“ Projekt podporují Fondy EHP (Iceland Liechtenstein Norway Grants), město Praha a Ministerstvo kultury. Díky této podpoře jsme mohli založit sdílený ateliér pro neurodiverzní umělce/kyně.

Nejstarší aktivita spolku Barvolam je projekt Jamming, ve kterém experimentujeme s kolektivní tvorbou. Neurodiverzní umělci/kyně během malířských jam sessions malují na společném plátně s umělci/kyněmi, kteří jsou „postižení“ akademickým vzděláním. Každý může zasahovat do toho, co namaloval někdo jiný. Jam sessions jsou tedy zároveň cvičení v toleranci a upozaďováni vlastního ega. Ale hlavně je to příležitost pro vzájemnou inspiraci a pro komunikaci, která probíhá na jiné úrovni než verbální. Asi proto se do této aktivity s nadšením pustí i ti umělci a umělkyně, kteří nekomunikují verbálně a zdánlivě nestojí o sociální kontakty. Během jam sessions se stanou přirozením způsobem součásti skupiny. V dřívějším textu jsem projekt Jamming charakterizoval jako „proto-utopický“: nejenže malujeme, ale zároveň vytváříme model společnosti, ve které jsou hlavními hodnotami spolupráce, rovnoprávnost, tolerance a přijímání jinakosti.
Díla z projektu Jamming se snažíme prezentovat v zavedených kulturních institucích. Měli jsme výstavy např. v Centru současného umění DOX (2017) a Pragovka Gallery (2019). Tím jsme vytvořili precedent pro inkluzi neurodiverzních umělců/kyň v oficiálním světě umění.

Důležitým prvkem projektu Jamming je setkávání lidí s nálepkou „mentální postižení“ a těch bez ní. Přes veškeré úsilí o integraci a inkluzi lidí s nálepkou „mentálně postižení“, stále většina z nich ještě žije a tráví svůj čas v domovech a dalších institucích, kde se převážně setkávají s dalšími lidmi se stejnou nálepkou. Přicházejí tím o příležitosti se přirozeným způsobem učit nové věci. Taky tím zůstávají neviditelní pro většinovou společnost. Není proto divu, že mnoho lidí o nich má zkreslené představy: nemají možnost svoje předsudky porovnávat s realitou. Proto pořádáme v rámci projektu Jamming i workshopy pro veřejnost, kde všichni můžou vyzkoušet naše metody kolektivní tvorby. Nazýváme tyto workshopy „Malování bez bariér“. Jde nám o odbourání bariér vnitřních a vnějších. Mnoho lidí má zábrany k malování kvůli traumatizujícím zkušenostem s výtvarnou výchovou ve škole. Většina neurodiverzních umělců/kyň tyto zábrany nemá a může svým příkladem ostatním pomáhat je překonávat. Důležitější však je, že se na workshopech prolamují bariéry mezi lidmi z většinové společnosti a těmi s nálepkou „mentální postižení“. Osobní setkání je vždy nejlepším lékem proti stereotypním představám a předsudkům.

Další dlouhodobý projekt spolku Barvolam je Artist Statement. V tomto projektu nám jde o zviditelnění neurodiverzních umělců a umělkyň. Prezentujeme jejich tvorbu pomocí on line portfolií a výstav. V rámci projektu vznikají audiovizuální díla, která fungují jako „artist statement“ jednotlivých neurodiverzních umělců/kyň. Pokaždé jde o dlouhodobou spolupráci mezi multimediálním umělcem/kyní a neurodiverzním umělcem/kyní, přičemž je důležité získání vzájemné důvěry a navázaní osobního vztahu.

Tak vznikly například dva krátké animované filmy, krátký dokument a čtyřdílný podcast. Dále jsme pořádali několik autorských výstav neurodiverzních umělců. Dobrý příklad toho, kam chceme směřovat, byla výstava „Romo pračka pere okurky“ Lukáše Palečka v Galerii Jelení. Výstavu připravily a nainstalovaly spolu s Lukášem Palečkem umělkyně Alma Lily Rayner, která iniciovala projekt Artist Statement, a Eva Koťátková. Byla to výstava zatím neznámého neurodiverzního umělce ve známé galerii současného umění. Nejen Lukáš Paleček měl přitom možnost spolupracovat s umělkyněmi, které se pohybují na vysoké úrovni ve světě současného umění, ale i Alma Lily Rayner a Eva Koťátková prožívaly spolupráci jako velmi inspirativní. Spolupráce mezi Lukášem Palečkem a Evou Koťátkovou od té doby pokračuje: Eva Koťátková natáčí video o Palečkovi se záznamy jeho performancí.

Při prezentaci tvorby neurodiverzních umělců/kyň dáváme přednost individuálním výstavám. Zdá se nám, že skupinové výstavy umělců/kyň, kteří mají společné hlavně to, že většinová společnost je stejně nálepkuje, je samo o sobě stigmatizující. Pro podobné důvody jsme přestali používat termíny jako „art brut“ a „outsider art“. Uvědomili jsme si, že tyto termíny vlastně říkají víc o nás, kteří je používají, než o umění, o kterém mluvíme. Když je používáme, implicitně říkáme, že máme právo rozhodovat, kdo je „outsider“ a kdo je „insider“. Tedy mluvíme z pozice nadřazenosti, podobně jak Evropané dříve označili veškeré neevropské umění jako „primitivní“.

Od začátku tohoto roku provozujeme sdílený ateliér pro neurodiverzní umělce a umělkyně ve Školské ulici v Praze, Studio Barvolam. Umělcům/kyním poskytujeme prostor pro tvorbu, přístup ke kvalitním materiálům a podporu týmu „art facilitators“. Rozhodli jsme se používat tento anglický termín, protože lépe vyjadřuje náš přístup než slova „asistent“ nebo „lektor“. Art facilitator umožňuje lidem tvořit. Klíčové pojmy jsou přitom rovnocennost, respekt, akceptace a individuální přístup.
Na praktické úrovni to znamená, že facilitátor/ka vytváří vhodné prostředí pro tvorbu, tedy dobře vybavený ateliér, kde nevadí, že se věci zašpiní. Poskytuje praktickou pomoc, když je třeba. Ne každý umí obsluhovat malířský stojan. Někdo si neuvědomuje, že když na sebe skládá plátna s mokrou barvou, tak se k sobě přilepí. Nebo nedokáže udržet takový pořádek na stole, že zůstává místo pro práci. Existuje spousta drobností, které facilitátor/ka může udělat, aby se umělcům/kyním dobře pracovalo. Stejně důležité však je, že facilitátor/ka vytváří svobodnou, bezpečnou a přijímající atmosféru.

Facilitátor/ka podporuje rozvoj tvorby: dává zpětnou vazbu, povzbuzuje, nabízí další možnosti. Facilitátor/ka pracuje s umělci/kyněmi na základě rovnocennosti, bez paternalismu nebo pocitu nadřazenosti. Vychází z toho, že umělec/kyně je dobrý/á, takový/á jaký/á je. Nepotřebuje poučení ani léčbu.
Většina facilitátorů/ek ve Studiu Barvolam má ukončené vysokoškolské umělecké vzdělání, jiní jsou neškolení umělci/kyně. Jako správní umělci/kyně vidíme i „art facilitation“ jako experiment. Vytváříme si čas a prostor pro reflexi naší práce a spolu se dvěma metodičkami vyvíjíme metodiku. V rámci projektu ART30.2. plánujeme, že do konce příštího roku vydáme metodický manuál, který může být inspirací pro další.

K naplnění článku 30.2. Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením a k inkluzi, tedy rovnoprávnosti, neurodiverzních umělců a umělkyň, vede ještě dlouhá cesta . Práce na odstraňování překážek teprve začíná. Podporovat vývoj neurodiverzních umělců/kyň, jak to děláme ve Studiu Barvolam, je jen prvním krůčkem. Je třeba práce s „gatekeepers“ ve světě umění: s kurátory/kami, novináři/kami a vedoucími uměleckých institucí, kteří nyní často tvorbu neurodiverzních umělců/kyní vůbec neznají a proto o ní mají zkreslené představy. Ve školství jsou nutné velké změny, nejen ve prospěchu lidí s nálepkou „mentální postižení“. Všichni budeme profitovat, když se školství vzdá úzkého zaměření na logické a jazykové schopnosti a místo toho se bude více zabývat rozvojem individuálního potenciálu každého jedince. Nepřístupnost úřadů je dalším problémem, se kterým se všichni setkáváme, ale který má zásadnější dopad na lidi s nálepkou „mentální postižení“. Inkluze neurodiverzních umělců/kyň a lidí s „postižením“ všeobecně by měla být součástí kulturní politiky na každé úrovni. To, že je v galerii nebo divadle záchod pro vozíčkáře, ještě neznamená, že lidé s „postižením“ jsou v těchto institucích plně rovnoprávní. Nejsou, pokud jejich obrazy nevisí na stěnách nebo sami neúčinkují na jeviště.

V českém prostředí se zdá, že stojíme před nedosažitelným úkolem. Ale na evropské úrovni, např. v programu Kreativní Evropa, je inkluze v kultuře důležitém tématem. Na některých místech v Evropě, např. ve městě Cork v Irsku, je inkluze součástí každého rozhodnuti o kultuře. Musíme se ozývat a šířit naše poselství. Ještě před patnácti lety byla pražská veřejná doprava velmi nedostupná. Pak se však ozvali vozíčkáři a začali protestovat. Od té doby se začaly stavět výtahy v metru, upravují se zastávky a jezdí více nízkopodlažních tramvají a autobusů. Problém ještě zdaleka není vyřešený, ale existuje konsenzus, že se vyřešit musí. Změna je tedy možná. Máme článek 30.2. na své straně.

Článek byl napsán pro konferenci ART BRUT BRNO, pořádanou ateliérem KreAt a Moravskou galerií v roce 2021.