Lukášův vztah ke strojům má řadu podob. Lukáš stroje sbírá. Nachází je nebo je dostává od známých, kteří vědí o jeho zájmu. Sdílí svojí dílnu s otcem, každý z nich tu má svoje stroje. Ty Lukášovy většinou nefungují nebo jen částečně. V jedné polici má jenom části, rozmontovaná těla strojů. Lukáš na nich provádí opravy, anatomické exkurze. Jindy o stroje pečuje pomocí plastových lepenek, vytváří jim dlahy, fixuje jejich fraktury. Zviditelňuje jejich části. Paralelně s prací v dílně Lukáš vytváří imaginární stroje, které fungují bez jakýchkoliv omezení, přesně podle Lukášových potřeb a představ.

Lukáš stroje pozoruje, poslouchá, napodobuje a učí se jejich řeč. Rozšiřuje i maže tak svůj vlastní playlist. Přesto není jen lidským automatem – jukeboxem. Lukáš si buduje vlastní repertoár, přičemž zvukové projevy předmětů, které do něj zařazuje, zkoumá opravdu důkladně. Testuje a cvičí tak vlastní citlivost, schopnost nápodoby, paměť. Současně mu ale stroje, zdá se, umožňují obohatit vlastní výrazové prostředky, rozšířit možnosti vlastní řeči. Řeč strojů jako by skýtala možnosti přímějšího vyjádření emoce a kompenzovala to, v čem může být  lidský jazyk limitující.

Lukáš je více než čímkoliv jiným umělcem-performerem. Svoje performance realizuje často nečekaně, v reakci na konkrétní situaci, nápad, impuls. Svoje vystoupení inscenuje jako režisér/choreograf a současně v nich hraje hlavní úlohu. Rozestavuje diváky v prostoru, sugeruje jim konkrétní pozici, roli, kterou mají hrát v dané situaci. Vytváří dočasná uspořádání, funkční mechanismy složené z lidí a jejich vztahů formujících se v daném čase a prostoru. Lukášovo vnímání času se přitom značně liší od kapitalistické linearity, která směřuje k efektivnímu výsledku, produktivitě. Pro Lukáše je důležité tady a teď, momentální napojení a prožívání, intenzita právě probíhající situace. Je důležité, že pračka pere, že je stroj v chodu a vydává zvuky a přináší tak důkazy o svém fungování.

Práce je pro Lukáše způsobem, jak komunikovat s druhými v nejbližším okolí, podobně jako společná procházka, pití kávy, poslech kazety. Když pracuje, nevydrží dlouho v klidu u jedné věci: ke své práci/každodennímu fungování potřebuje přepínat mezi chůzí, kreslením, performováním, občerstvováním se, zapojováním nebo opravou strojů, komunikací s druhými. Lukáš nevytváří práce primárně s cílem je prezentovat, vystavit. Své práce často někomu věnuje, stávají se dárkem, něčím, co má přinést momentální potěšení a stvrzení sympatie nebo jde o formu vtipu. Svým pracím nepřikládá hodnotu. Pokud jsou na nich nějaká čísla, označují ceny strojů, které kresby znázorňují. Ty se leckdy vyšplhají do absurdních výšek a ukazují tak na Lukášovu fascinaci systémem finanční hodnoty, jeho absurditu.

Práce Lukáše nezajímají v jejich dokončenosti – znovu a znovu jim dává názvy, dodělává, mění nebo se rozhodne je vymazat, někdy i vyhodit na základě momentálního nutkání či potřeby. Během instalace je dokresluje, popisuje, dotváří, přisvojuje (zabydluje) si jejich prostor, i to, co se v něm nachází.

Eva Koťátková a Alma Lily Rayner, 2019