Momentální nápady nebo promyšlené náměty je schopná Hojaková plynule vizuálně zaznamenat. Necítíme žádné intelektuální pnutí nebo snahu o překombinovaný výraz. Jedná se o upřímné, hravé umění bez kulturních nánosů. Odráží se v nich Hojakové záliby v přírodě a turistice, nabyté zkušenosti a nastřádané vzpomínky. Maluje výseky městské krajiny utvářené architekturou (Hradčany, Domy na Letné, Český Krumlov), nebo přírodní motivy zaměřené buď na detail (květiny) nebo opět na vybranou část většího celku. Zkoumá i možnosti zátiší. Naopak portréty a figurální motivy z její tvorby v poslední tvorbě zcela vymizely.
Sama si nejvíce cení obrazů, které vznikají tak nějak mimoděk, bezděčně. Při malbě nebo kresbě se řídí podle svého aktuálního rozpoložení a okamžité inspirace. Potom nechává utváření vize náhodě a živelně si užívá samotný proces tvorby. Tyto díla můžeme přirovnat k psychickému automatismu surrealistů.
K nejzajímavějšímu momentu Hojakové tvorby patří propojení dvou naprosto odlišných uměleckých médií – keramiky a malby. Propojení u Šárky Hojakové funguje překvapivě nekomplikovaně. Organizace prostoru, přemýšlení o barevnosti, samotný proces tvorby vlastní obou médiím se u Hojakové organicky propojil v jednotu. Její obrazy jsou statické, nedějové, prostor obrazu je vyplněný strukturou geometrických obrazců oddělených velice výraznou hnědou linií, jako nějaká zdobná mísa na ovoce nebo hliněné kachle. Hutné hnědé čáry zastupují v Hojakové malbě rydlo nebo podobný nástroj, vrývající do masy keramického užitného předmětu základní rozvržení, které je pak vyplněno jednotlivými, střídajícími se barevnými plochami.
